Monitorské rozhovory #20

Mgr. Gabriela Daniš Pešlová, Ph.D.

Senior CRA

ve společnosti Astra Zeneca

 

Gabriela vystudovala biochemii na Univerzitě Karlově. Po ukončení studia pracovala jako vědecký pracovník na Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) v Praze. V roli monitorky klinických hodnocení působí již 14 let.

 

Vycestovalas někdy během studia na delší dobu do zahraničí?

Ne, hrála jsem závodně házenou, kterou miluji dodnes, a tak jsem si neuměla představit, že bych s ní skončila a odešla do zahraničí. Taky jsem si neuměla představit, že bych opustila rodinu a přátelé – nejsem duší příliš velký dobrodruh.

Dnes toho krapet lituji, ale pouze z jednoho jediného důvodu a to je jazyk. Venku se člověk naučí a angličtina je tak pro mne dodnes lehce limitující záležitostí.

 

Jak sis po škole hledala práci a co Tě přivedlo k práci monitorky?

Zůstala jsem na ÚHKT a pokračovala tam v započaté práci, která byla součástí doktorandského studia. Po získání titulu Ph.D. mi bylo nabídnuto, zda bych nechtěla zkusit práci monitora klinických studií – přes kontakt mého báječného školitele.

Možnost zkusit něco zcela jiného a přesto v oboru byla velmi lákavá. Také nabízené finanční ohodnocení bylo poměrně značně motivující. 😊

 

Jaké byly Tvé začátky v roli monitorky?

Těžké… 😊 a musím přiznat, že jsem to chtěla po měsíci či dvou vzdát. Tolik nového, neznámého a všechno v angličtině. Začínala jsem však ve firmě, kde jsem potkala spoustu báječných, podporujících lidí a také spoustu spolužáků z VŠ. Bylo tedy kam se obrátit o radu, pomoc a podporu!

 

Co bylo na začátku nejtěžší?

Všechno 😊 – říká se, že člověk začne být dobrým monitorem zhruba po roce praxe a zcela určitě je to pravda. Člověk ve finále zjistí, že klinická hodnocení mají svá jasná a daná pravidla a vše se začne „časem“ opakovat. Naučit se ale vše, co je po člověku žádáno, je velká výzva a dodnes občas dělám chyby…

 

Co Tě na práci monitorky nejvíc baví?

Jsem velmi otevřený a komunikativní člověk – narozený ve znamení Blíženců a ze své podstaty nemám ráda monotónní a jednotvárnou práci. „Nesnesla“ bych chodit někam „od/do“, každý den na to stejné místo.

Monitorování je pestré, rozmanité – den, dva či týden pracuje člověk z domova, další týden objíždí svá centra. Dnes a denně řeší požadavky a možné problémy center. Zkrátka nikdy ráno zcela nevím, co mi den přinese. Ale i když je to někdy o nervy, vlastně mě to naplňuje a baví.

Taky moc ráda řídím a toho si v této práci taky užiju do sytosti. No a v neposlední řadě je občas velmi osvěžující být přes noc na hotelu jen sama se sebou 😊 a to své dva kluky miluju nejvíc na světě!

 

Jak ses popasovala se změnou legislativy a z toho plynoucích novinek?

Změny nemám ráda a tak je jakákoli výzvou. Musela jsem se s tím zkrátka popasovat, ale nerada. Naštěstí máme ve firmě výbornou „kvalitářku“ a ta nás všemi novinkami provází. Nemyslím si ale, že jsou všechny novinky plynoucí ze změny legislativy „šťastné“….

 

Co je pro Tebe na práci CRA největší výzva?

Umyslet milion věcí naráz.

 

Mentoruješ juniorní CRA?

Občas ano, pokud jsem k tomu vyzvána. Musím přiznat, že by mě to bavilo na „full-time“ a pokud bych se chtěla někam posunout, tak tímto směrem.

 

V čem se na centrech dělá nejvíce chyb a jak tomu lze předcházet?

Momentálně mám pouze onkologické studie a zde už to není o tom, že by byla centra tzv. „naivní“, se studiemi začínající. Centra, která se studiemi začínají, chybují často ve všem. Je to pro ně nové a složité, stejně jako pro začínajícího CRA. Monitor tedy musí být velkou podporou minimálně na telefonu a často i v terénu.

Centra již zkušená dělají často chyby spíše z důvodu své vytíženosti. Na centru běží řada studií od mnoha sponzorů a vše zkombinovat a dodržet požadované timelines někdy zkrátka nejde.

Člověk si musí uvědomit, že všechna klinická hodnocení probíhají za běžného provozu nemocnice, kliniky či ambulance. Stále je to tedy o tom, že monitor musí být pro svá centra oporou. Platí to i o tzv. „remote“ kontrolách. Můžu si stahovat různé reporty a souběžně tak kontrolovat, zda vše probíhá, tak jak má. Případně můžu centra upozornit, když je potřeba něco doplnit/opravit, objednat nové laboratorní kity, apod.

 

Je v rámci studií někde prostor pro zlepšení?

Z mého úhlu pohledu by to chtělo méně papírování a byrokracie

 

Jaký je Tvůj tip na udržování skvělých vztahů s centry?

Komunikativnost, otevřenost, podpora, pomoc.

Ze strany monitora je to základ. Celý studijní tým, samozřejmě včetně monitora, je na „jedné lodi“. Máme stejný cíl – pomoci co nejvíce pacientům.

 

Jaké vlastnosti by podle Tebe měl mít monitor?

Budu se už trochu opakovat 😊komunikativní, milí, přátelský, podporující. Týmový hráč. Měl by milovat výzvy, rád řídit a nebát se toho, co mu zítřek přinese.

Občas vypadá nějaká situaci dramaticky, ale ve většině případů se řešení nakonec najde. Já mám velké štěstí na spolupracovníky. Prošla jsem třemi farmaceutickými firmami a vždy byla většina lidí milá, sympatická, nápomocná. Také mi tato práce přinesla spoustu báječných přátel! 😊

 

Jak by měla vypadat ideální spolupráce CRA – CTM?

Na přátelské bázi, vzájemné pomoci, podpoře a kvalitní, jasné komunikaci.

 

Máš pro monitory nějaké doporučení, které by ve své praxi využili?

Nebát se říct si o radu/pomoc. Když se problémy hrnou ze všech stran a člověk má chuť od všeho utéct, tak se svěřit a omluvit. Říct nestíhám a pomoc vždy přijde. Myslet na to, že s lidmi na centru má stejný cíl.

 

Jak při této práci zvládáš work-life balance?

Jsou dny, kdy je to opravdu těžké. Mám malého syna, který je v první třídě, a tak musí být občas táta/máma můj báječný muž. Bez jeho podpory a bez chůvy, kterou máme, bych tuhle práci dělat nemohla. Není to ideální a jako mámu mě to občas velmi mrzí. Zakázala jsem si pracovat o víkendech. Víkend je časem pouze pro rodinu / přátele / výlety.

 

Jaké knihy Tě v poslední době zaujaly?

Mám ráda oddechovky – moje TOP jsou: Saturnin, Šifra mistra Leonarda a knihy, které napsal James Herriot – veterinář z Yorkshire.

V poslední době spíše poslouchám na monitorských cestách podcasty. Jeden z mých nejoblíbenějších je „Příběh, který se opravdu stal“ od Markéty Lukáškové. Markéta píše i velmi čtivé knihy, a tak mi je teď donesl Ježíšek a přečetla jsem je jedním dechem.

 

Jaké jsou Tvé koníčky?

Sport – dříve aktivně házená, dodnes je to moje ❤. Moc ráda lyžuji, jezdíme na kole a koloběžce. Dřív jsem moc ráda četla. Na to je dnes bohužel málo času. Ale občas se s knížkou zavřu do ložnice a dva dny jen čtu, čtu a čtu. 😊

 

Jak nejraději odpočíváš a dobíjíš baterky?

Na lyžích, kole, koloběžce, v lese, u vody. S rodinou a přáteli u grilu, se sklenkou Prosecca v ruce! 😊  A když můžu, utíkám do kraje svých předků – na Vysočinu anebo do Jižních Čech. Ty nekonečné lesy, rybníky a louky… Nikde není lépe! ❤

 

Děkuji za rozhovor!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *